Cena: |
Želi ovaj predmet: | 1 |
Stanje: | Polovan bez oštećenja |
Garancija: | Ne |
Isporuka: | Pošta Lično preuzimanje |
Plaćanje: | Tekući račun (pre slanja) Lično |
Grad: |
Beograd-Dobanovci, Beograd-Surčin |
ISBN: Ostalo
Godina izdanja: -
Jezik: Italijanski
Oblast: Muzika
Autor: Strani
nuovissime edizioni ricordiž
knjiga ima vodeni žig
bez prednje koroice odlično očuvana
godina nepoznata
Nel 1828 Rossini era a Parigi da cinque anni ma - a parte la partitura celebrativa del Viaggio a Reims, composta per festeggiare l`incoronazione di Carlo X e rappresentata solo per poche sere - non aveva ancora offerto ai teatri francesi un`opera nuova. I due rifacimenti del Maometto secondo e del Mosè in Egitto (Le siège de Corinthe e Moïse et Pharaon) avevano suscitato l`entusiasmo del pubblico ma il vero banco di prova che lo attendeva era la stesura di un`opera originale in lingua francese, da rappresentare nel massimo teatro parigino.
L`incarico di approntare velocemente un libretto per la nuova partitura fu affidato al più esperto uomo di teatro del tempo, Eugène Scribe - autore di circa quattrocento lavori: drammi, farse, commedie, vaudevilles, scherzi comici e libretti d`opera - e ad un suo collaboratore, Charles Gaspard Delestre-Poirson.
Secondo l`uso del tempo, Scribe propose a Rossini di riciclare, ampliandolo, un soggetto già utilizzato: un vaudeville rappresentato a Parigi nel 1816, per il quale il drammaturgo si era ispirato ad una ballata medievale, tratta a sua volta da una leggenda piccarda, in cui venivano celebrate le avventure boccaccesche di un libertino - il Conte Ory - entrato nel convento di Formoutiers con un gruppo di cavalieri mascherati da suore, «per far piacere alle monache e scacciare la noia». Le ultime righe della divertente ballata avvertono maliziosamente il lettore che nove mesi dopo ogni suora ebbe «il suo piccolo cavaliere».
Allo scopo di non incorrere negli strali della censura e non essere accusato di vilipendio della religione, nel vaudeville Scribe era tuttavia ricorso ad un gioco di allusioni più sottile e meno esplicito, trasformando le monache in una castellana e nelle sue dame ed eliminando il finale licenzioso; il libretto si conclude infatti con la sconfitta degli aspiranti seduttori, costretti a rinunciare all`impresa e a lasciare frettolosamente il castello per effetto del ritorno improvviso e inatteso del feudatario e dei suoi uomini. I pezzi musicali del vaudeville alternavano canti popolari francesi e arie d`opera di vari autori (tra cui Mozart).
La stesura del libretto pose alcuni problemi: dall`esiguo materiale dell`atto unico del vaudeville si doveva trarre una vicenda che occupasse i due atti dell`opera, tenendo conto contemporaneamente dell`intenzione del compositore di riciclare alcuni brani del Viaggio a Reims (in lingua italiana e quindi con accenti musicali impostati su valori metrici diversi), creando gli spazi e le occasioni per un loro plausibile inserimento. L`operazione non fu né facile né indolore e i rapporti fra il musicista e Scribe divennero così tesi che quest`ultimo, abituato ad imporre i propri prodotti ai maggiori operisti del tempo, d`accordo con il suo collaboratore rifiutò di far apporre al libretto i propri nomi (salvo farli aggiungere precipitosamente dopo il trionfo dell`opera).
In realtà quello del Comte Ory è un libretto di piacevole lettura, ben costruito intorno ad una serie di colpi di scena in grado di tener desta l`attenzione dello spettatore e di offrire allo spirito caustico di Rossini preziosi stimoli e suggerimenti. L`ironia che lo pervade e l`ambiguità evocata dalle situazioni e dalle parole costituirono un vero invito a nozze per il compositore pesarese.
La rielaborazione del vaudeville riguardò solo il secondo atto dell`opera. Il primo fu costruito su una precedente impresa del libertino, che nella pièce teatrale è solo raccontata da Madame Ragonde. Nella nuova veste, Le Comte Ory si presenta come una spassosa pochade, non priva di sottintesi morali e di costume, basata su un intreccio ricco di situazioni farsesche, colpi di scena, travestimenti, e avvolto in una sottile trama di ambiguità e mistero.
Rossini - che aveva già scelto il soggetto per la prossima opera (Guillaume Tell) - scrisse il suo unico melodramma comico francese in soli quindici giorni, durante il soggiorno nella casa di campagna di un amico, il banchiere Alejandro María Aguado. Per capire l`esatta prosodia della lingua francese, egli ricorse all`aiuto del grande tenore Adolphe Nourrit, destinato ad interpretare la parte del protagonista, e pose una cura particolare nell`orchestrazione: una delle più preziose che ci abbia lasciato, notevole in particolare per l`impiego dei legni.
La compagnia di canto messa a disposizione dall`Opéra era quanto di meglio si poteva trovare sulla piazza parigina ed era particolarmente adatta ad affrontare gli spericolati virtuosismi di cui la partitura abbonda: al soprano Laure Cinti-Damoreau fu affidato il ruolo della Contessa, a Nourrit quello del Conte, al basso Nicolas Levasseur quello del precettore, il mezzosoprano Constance Jawureck interpretò la parte en travesti del paggio Isolier, il baritono Henri Bernard Dabadie quella di Raimbaud.
La prima del Comte Ory all`Opéra di Parigi ebbe un esito trionfale. Il critico della «Revue Musicale» scrisse: «Alla domanda se quest`opera esca dalla maniera dell`autore rispondiamo francamente no: è sempre Rossini, un Rossini cambiato in uomo di spirito sempre più fine, un musicista supremamente padrone degli effetti». La critica francese, compreso Hector Berlioz, che giudicava il terzetto del secondo atto il capolavoro di Rossini, fu unanime nel lodare la perfezione formale della partitura.
1828. Россини је био у Паризу пет година, али - осим слављеничке партитуре Путовања у Реимс, састављене за прославу крунисања Карла Кс и извођене само неколико ноћи - још није понудио нову оперу француским позориштима. Два римејка Мохамеда Другог и Мојсије у Египту (Ле сиеге де Цоринтхе и Моисе ет Пхараон) изазвала су одушевљење јавности, али прави тест који га је чекао било је писање оригиналног дела на француском језику представљају у највећем париском позоришту.
Задатак брзе припреме либрета за нову партитуру поверен је најискуснијем позоришном човеку тог доба, Еугену Сцрибеу - аутору око четири стотине дела: драма, фарса, комедија, водвила, комичних шала и оперских либрета - и један од његових сарадника, Цхарлес Гаспард Делестре-Поирсон.
Према тадашњем обичају, Сцрибе је предложио Росинију да рециклира, проширујући је, већ коришћену тему: водвиљ изведен у Паризу 1816. године, за који је драматург инспирисан средњовековном баладом, заузврат преузетом из легенде о Пикардији. , у којој су прослављене бокачије авантуре либертина - грофа Орија - који је ушао у самостан Формоутиерс са групом витезова прерушених у монахиње, „да би удовољио монахињама и отерао досаду“. Последњи редови забавне баладе злонамерно упозоравају читаоца да је девет месеци касније свака монахиња имала „свог малог витеза“.
Да не би налетео на стрелице цензуре и не био оптужен за вређање религије, у водвиљу је Сцрибе прибегао суптилнијој и мање експлицитној игри алузија, трансформишући монахиње у каштелану и њене даме и елиминишући раскалашени крај. ; либрето се у ствари завршава поразом амбициозних заводника, принуђених да одустану од предузећа и журно напусте дворац због изненадног и неочекиваног повратка феудалног господара и његових људи. У музичким делима водвила су се смењивале француске народне песме и оперске арије различитих аутора (укључујући Моцарта).
Израда либрета створила је неке проблеме: из оскудног материјала појединачног чина водвила требало је извући причу која је заузела два чина опере, узимајући у обзир истовремено композиторову намеру да рециклира неке одломке са Путовања у Реимс ( Италијански језик и самим тим са музичким нагласцима подешеним на различите метричке вредности), стварајући просторе и прилике за њихово уверљиво уметање. Операција није била ни лака ни безболна, а односи између музичара и Сцрибеа постали су толико напети да је овај, навикнут да намеће своје производе главним операма тог доба, у договору са својим сарадником, одбио да постави либрето њихова имена (осим што ће их на брзину додати после тријумфа дела).
У стварности, Цомте Ори је пријатна књижица за читање, добро конструисана око низа преокрета која може гледаоцу да одржи будну и да пружи драгоцене подстицаје и сугестије каустичном Росинијевом духу. Иронија која га прожима и двосмисленост коју изазивају ситуације и речи представљале су прави позив за венчање композитора из Песара.
Прерада водвиља односила се само на други чин опере. Прва је саграђена на претходном подухвату либертине, о чему у представи говори само мадаме Рагонде. У новом руху, Ле Цомте Ори се представља као урнебесно смешан, не без моралних и царинских импликација, заснован на богатом преплитању фарсичних ситуација, преокрета, прерушавања и умотан у суптилну мрежу двосмислености и мистериозности.
Россини - који је већ изабрао тему за своју следећу оперу (Гуиллауме Телл) - написао је своју једину француску комичну мелодраму за само петнаест дана, боравећи у сеоској кући пријатеља, банкара Алехандра Марије Агуада. Да би разумео тачну прозодију француског језика, прибегао је помоћи великог тенора Адолпхеа Ноуррита, предодређеног да игра улогу главног јунака, и уложио посебну пажњу у оркестрацију: једно од најдрагоценијих што нам га је оставио, посебно посебно за употребу шуме.
Певачка дружина коју је Опера дала на располагање била је најбоља која се могла наћи на париском тргу и била је посебно погодна за суочавање с безобзирном виртуозношћу којом партитура обилује: сопран Лауре Цинти-Дамореау поверена је улози грофице у Ноуррит-у она грофа, басу Ницолас Левассеур-у, а она тутора, меззосопранистица Цонстанце Јавурецк играла је улогу ен травести странице Исолиер, баритон Хенри Бернард Дабадие и Раимбауд-а.
Премијера грофа Орја у париској опери имала је тријумфални исход. Критичар „Ревуе Мусицале“ написао је: „На питање да ли ово дело потиче из манира а